KAVÁRNY

2009-2011

Kdysi jsem namalovala interiér jakési restaurace či spíše hospody, šedá umouněná místnost, pár stolů, u některých sedí jacísi osamělci a mluví do prázdna. Na čelní zdi visí dva reklamní plakáty předvádějící šťastný život. Nedávno jsem si toho obrázku zase všimla a napadlo mě, že to mám vlastně pořád stejně, ten pocit, pro který jsem ho tenkrát malovala. Dostala jsem chuť to zkusit znovu. Jak by to dopadlo teď, po více než dvaceti letech? Tak vznikly mé Kavárny.

Baví mne atmosféra poloprázdných dopoledních či krátce popoledních kaváren. Klidná pohoda uprostřed spěchajícího města, oáza klidu s výhledy do rušné ulice. Přemýšlení o cizích lidech, se kterými náhle sdílíme stejný prostor. Útržky hovorů, při kterých si vždy vzpomenu na povídku Virginie Woolf : Kew Gardens. Ten jakoby zastavený čas.

Fotografování bylo tentokrát důležitou součástí celé práce; ukázalo se, že ulovit dobrý námět není vůbec jednoduché. Navíc na mne často lidi dost nevrle zahlíželi. Naučila jsem se opravdu nezapomenout vypnout blesk, obrnit se trpělivostí, vydržet pocit šmíráka, dělat jakože nic a čekat. Je celkem překvapující, jak rychle se lidé v kavárnách střídají; když člověk chvíli počká, přijde občas i někdo zajímavý, něco se stane. Fotek jsem nakonec měla opravdu hodně, z některých zpočátku zavržených se až později něco vylouplo, některé původně úžasné jsem vůbec nepoužila.

Kromě Slavie, kterou jsem si zvlášť oblíbila, jsem nakonec použila ještě Vojtěšskou kavárnu, kavárnu Savoy a Švandovu kafárnu. Od původního směru ? tedy osamělců ? se mi téma v průběhu akce ještě trochu rozběhlo. Ale osamělci jsou jeho základem.