Pod Dekou

Jsem ve Vídni. Prší a je zima. Už asi půl hodiny bloudím po okolí a hledám Bergasse 19. Snažím se zorientovat se v mapě, ale stále se ocitám jinde, než kde chci být. Prokřehlá míjím spěchající Vídeňáky a spíše než po hnízdě psychoanalýzy se pomalu začínám poohlížet po nějaké příjemné kavárně. Už ani nedoufám, ale najednou se nade mnou jako by zázrakem objeví štítek s nápisem Berggasse. Na levé straně ulice je číslo devatenáct. Vstupuji do domu a stoupám po schodišti do prvního patra. Tady Sigmund Freud analyzoval Doru, malého Hanse, Annu O. nebo Sergeje Pankejeva přezdívaného ?Vlčí muž?. Pokouším si je představit, jak leží ve Freudově vyšetřovně na gauči s těžkým, bohatě vzorovaným přehozem. Oči upřeně zírající na strop, ruce složené na prsou, pod hlavou dva měkké polštáře ? jeden potažený tmavým sametem a druhý s jemnou bílou výšivkou. Křivky jejich těl se náznakem rýsují pod teplou vlněnou dekou, kterou teď vidím vzorně složenou na kraji gauče, právě tak, jak ji s pečlivostí sobě vlastní urovnávala Freudova posluhovačka. Nad nimi sedí vzpřímeně doktor Freud dokonale střiženým bílým vousem a svými všetečnými otázkami se snaží vstoupit do jejich nevědomí. ?Neuspokojené tužby,? uzavírá doktor dnešní seanci, ?jsou hnacími silami fantazií??

Co si ale počít, když žádný strýček analytik není na blízku? Nebo když se podobá našemu otci, kterého z duše nenávidíme, protože vždy vše přesně znal a celý život v nás pěstoval komplex méněcennosti? Ulehnout pod háčkovanou deku a hrát si a snít? Vkládat své vzpomínky a fantazie do předmětů a lidí kolem nás, nebo tyto objekty touhy sami vytvářet? Má snad pravdu moje přítelkyně fotografka a psychoanalytička, když tvrdí, že doktora s licencí mnohdy ani nepotřebujeme, protože samotné objekty ? a umělecké zvláště ? nás často dokáží analyzovat stejně účinným způsobem, a to díky tomu, že jako náhražky za věci ztracené nebo vytěsněné odhalují netušené spojnice mezi přítomností a minulostí? V jednom svém obraze namalovala Ivana Lomová svého syna odpočívajícího na gauči a zabaleného od hlavy až k patě do modré deky s geometrickým ornamentem. Místnost kolem je docela prázdná. Jediné, co vstupuje do zorného pole dítěte, je proud světla dopadající od okna na stěnu nad gaučem. Ostré a jasné barvy a do detailu vypracovaná malba zde kontrastují s nicotou obklopující dvanáctiletého chlapce. Před očima se nám na obraze odvíjí imaginární ?análka?, jak malířka familiérně a se sarkastickou příchutí psychoanalýzu nazývá. Významnější než to, co se odehrává na obraze, je ale co se děje okolo něj. Zprvu by se mohlo zdát, že hierarchie mezi malující matkou a malovaným synem je jasně předurčená dominantním vztahem aktivního subjektu k pasivnímu objektu. Lomová ovšem své náměty nemaluje podle sedících, respektive ležících, modelů, ale podle fotografií z rodinného alba nebo podle banálních snímků pořízených obyčejným automatickým fotoaparátem. Jejím modelem je fotografický obraz a její malby jsou tak dvojnásobně mimetické. Dvojité zpředmětnění zobrazeného syna, které má téměř halucinatorní povahu, se pak stává spíše zástupným znakem nepřítomného analytika než rodičem ovládanou a nesvéprávnou bytostí. Jemu umělkyně svěřuje své denní i noční zážitky.

Lomové práce ?pod dekou? jsou nepochybně velmi důmyslné, ale přitom jsou na hony vzdálené srdceryvným a smrtelně vážným sondám do lidské psychiky. Její obrazy v jistém smyslu navazují na ?velké? umělecké žánry skupinových a osobních portrétů, ale jak honosné rodinné sešlosti, tak jejich jednotlivé protagonisty umělkyně podává s notnou dávkou ironie a černého humoru. Co se na fotografii z pod vánočního stromečku zdá jako idylické příbuzenské souznění se v Lomové malířské transpozici ukazuje jako groteskní divadlo. Co je na drobné staré fotografii nemluvněte výrazem dětské čistoty se v obraze stává frankensteinovským přízrakem, při jehož pohledu nám mrzne smích na rtech.

Malířské napodobení pro Lomovou není snahou přiblížit se dokonalému obrazu světa. Autorka svět kolem nás a jeho obrazy jednoduše nereprodukuje, ale pomocí barevných mutací a téměř nepostřehnutelných zásahů do obrazového prostoru je proměňuje. Tyto nenápadné malířské odchylky několikanásobných ?expozic? jsou pro ni totiž způsobem, jak pro sebe i pro jiné zviditelnit zasunuté významy umění stejně jako života. V době, kdy Freud začal slavit úspěchy se svými výzkumy, se na základě poznatků moderní vědy také definovaly ?přirozené? rysy ženské a mužské kreativity. Schopnost imitovat, která se tak silně liší od modernistické představy umění jako projevu originality, byla v těchto vědeckých modelech připisována ženám. Využití principu mimesis je ovšem v případě Lomové způsobem, jak tyto stereotypy narušit a jak také dokázat, že ?pokud jsou ženy skutečně tak dobré napodobitelky, je to proto, že je tato (mimetická) funkce nedokáže tak jednoduše pohltit? (Luce Irigaray).

Je-li podmínkou existence subjektu jeho neúplnost ve smyslu nemožnosti dosáhnout totálního naplnění svých tužeb ? jak nás přesvědčují freudovci i lacanovci ?, pak je snad i podmínkou účinného uměleckého díla jistá míra necelistvosti a otevřenosti. Umělecké dílo tak může uspokojovat naše touhy, ale nenápadné ?trhliny? v jeho významové a vizuální struktuře v nás současně vyvolávají touhy nové, k jejichž naplnění je nutné hledat stále další a další objekty. ?Nedovedeme se vlastně vzdát ničeho,? tvrdí Freud, ?(protože) vyměňujeme jedno za druhé; to, co se zdá být zřeknutím, je ve skutečnosti vytvořením náhražky, surogátu.?

Jsem doma. Je pozdní červencové odpoledne a namísto horkého slunce venku krápe. Je mi zima. Oblékám si teplý svetr. Je mi pořád zima. Vařím si horký čas z kopřiv (tyto žahavé byliny prý čistí krev a já doufám, že i hlavu) a pouštím topení. Svůdně zářící obrazovka mého počítače zeje prázdnotou. Chvěji se zimou. Lezu pod deku na gauči v obýváku. Oddávám se slastným představám, zatímco po mně můj neuspokojený počítač touží?

Martina Pachmanová
(Katalog autorky- Pod Dekou, 2000; 30.11.1999)