Obyčejné obrazy o neobyčejné skutečnosti.

Ivana Lomová pracovala v osmdesátých letech jako ilustrátorka pro časopisecká i knižní vydavatelství (s jejími ilustracemi vyšlo kolem dvaceti pěti knih převážně pro děti) a věnovala se rovněž kreslenému filmu. Její tehdejší volnou tvorbu (převážně v technice pastelu) lze charakterizovat jako plnou vtipných nápadů a osobitého humoru. Také přívlastek romantická je vhodný pro její ranou tvorbu autorky, avšak s tím, že se jednalo spíše o vědomou simulaci romantismu.

Důležitým a rozhodujícím pro další vývoj se stal rok 1997, kdy měla svou první samostatnou výstavu obrazů v galerii Malá Špálovka v Praze. V tomto roce začala Ivana Lomová pracovat s fotografií. Nejčastěji používala fotografie z rodinného alba, inspirovaly ji zejména snímky z jejího dětství. Nikdy nepoužívala hyperrealistických postupů -- "kopírování a zvětšení" či řekněme "přemalovávání" fotografie do obrazu. Ivanu Lomovou zajímalo spojit "objektivitu" fotografického snímku se "subjektivitou" vlastních vzpomínek.

V roce 1999 začala Ivana Lomová malovat olejem. Tato technika obecně díky časovým nárokům na provedení vytváří jaksi samovolně distanci mezi umělcem a jeho dílem. A právě tato zdánlivě jen vnější okolnost výrazně proměnila dosavadní subjektivní a komorní tvorbu Ivany Lomové. Její obrazy se staly objektivnější a preciznější ve výrazových prostředcích. Nicméně pro Ivanu Lomovou tím nejdůležitějším bylo vždy téma. Nějčastěji toto téma souvisí s její rodinou, dětstvím, dětmi. Dále je pro ni důležitá práce v cyklech, v nichž jsou obrazy propojeny právě na základě určitého vybraného tématického okruhu.

ŽIVOT JE DOBRÝ

Tento cyklus vznikl v roce 1997. Obrazy, například Na Slapech, 1997, Na Floridě, 1997, Přelud, 1997, Život je dobrý, 1996 jsou ještě namalovány pastelem. Nejčastějším námětem je rekreace, odpočinek, příjemná, nebo řekněme zdánlivě příjemná událost a zážitek - plážové výjevy, bazény, návštěva parku, procházka. Pro mnohé obrazy byly předlohou fotografie z dětství, z doby, kdy autorka žila se svými rodiči ve Spojených státech amerických. Obrazy jsou úsměvné, někdy však i silně ironické. Přes určitou dávku sarkasmu však zůstávají smířlivé k radostem, touhám a pošetilostem dětí, mužů a žen.

MUŽI A ŽENY

V roce 1999 dokončila Ivana Lomová cyklus obrazů s názvem Muži a ženy, který souvisí s událostmi v jejím tehdejším životě a také s jejím zájmem o feminismus. Cyklus se zabývá problémem "mužské a ženské identity". Například obrazy Kalifornští kluci, 1998 nebo Mánesáci, 1999 zkoumají mužskou identitu někdy až se sžíravou ironií. Autorka záměrně používá romantizující scény a atributy a odkazy k pop kulturním idolům supermanů, ale také například¨ke známým dílům Josefa Mánesa Jitro a Večer. Některé z těchto obrazů ještě v mnohém souvisí s ranou autorčinou tvorbou. Jejich ironizující a pseudoromantické ladění ostře kontrastuje s expresivními žlutými portréty ženských tváří - Žluté tváře, 1998. Tyto portréty naopak představují novou polohu v dosavadní tvorbě Ivany Lomové. Jsou expresivní ve svých výrazových prostředcích a existenciální ve svém obsahu.

DĚTSTVÍ

Série se tak či onak vztahuje k autorčině dětství, a to i v případě, že autorka nalézá svou inspiraci i ve fotografiích své dcery, s níž se ovšem často identifikuje. V tomto cyklu využila Lomová také svou zkušenost s psychoanalýzou. Obrazy jako: Dítě uvnitř, 2000, U okna, 2000, Vánoce, 2000, Nedělní odpoledne, 1998, Pod dekou, 2000, Irenka, 1999 a později vzniklé : Mraky, 2005, Dvanáct, 2005, Čtenářka, 2005 představují portréty rodičů, příbuzných nebo zachycující rodinné oslavy. Tají silné emocionální podtexty a autorkou hluboce prožívané vztahy k zobrazovaným postavám a událostem. Například zdánlivě klidný obraz Čtenářka představující dívku ležící na balkóně zabranou do četby, má v sobě silnou dávku existenciálně prožívané reality. Stejně tak fragment dívky otočené k divákovi zády na obraze Mraky iniciuje pocit osamělosti a konfrontace dítěte s nekonečností přírody. Podobně obraz Dvanáct, ačkoli představuje radostný svět teprve dvanáctileté, skrývá úzkost a nejistotu dospívající dívky.

DOKUD NÁS SMRT NEROZDĚLÍ

V roce 2002-2005 vzniká série obrazů manželských dvojic s názvem Dokud nás smrt nerozdělí. Názvy obrazů tvoří iniciály jmen portrétovaných. Předlohou pro obrazy nebyly fotografie nalezené v časopisech nebo ve foto salónech, ale autorka si své předlohy vybírala mezi přáteli a sama si fotografovala (za účelem pozdějších obrazových portrétů) manželské dvojice, které dobře znala. Na první pohled "obyčejné", neutrální, realisticky provedené dvojportréty, bez expresivních nadsázek, obsahují množství informací v detailech a v použitých reáliích a skrývají drama mužů a žen, kteří se rozhodli navždy spojit své osudy. Divák může postupně číst složité vztahy existující mezi manželi.

MOŘE

V roce 2005 vznikl cyklus nazvaný Moře. Mnohé z těchto obrazů byly namalované podle fotografii, které Ivana Lomová dělala v době svého letního pobytu v anglickém klidném pobřežním městě Worthingu -- místě, kde se již po léta usazují londýňané, kteří odešli na penzi. Prázdné pláže s postavami jednoho či dvou osamělých pozorovatelů, obnažené dno moře při dlouhých odlivech, zastavený čas. Staří lidé procházející se na pobřeží se psem, odpočívající na lavičkách hledí na nekonečnost moře, která připomíná nekonečnost, jež je možná očekává. Často se jedná jen o fragmenty lidských tváří a postav, o náznaky příběhů, které si divák může sám dosadit. Osamění, snění, vzpomínky, smíření v blízkosti smrti. Obrazy mají silnou existenciálně laděnou atmosférou. Zvláštní způsobem se v nich propojuje krása, pohoda a smutek. Lze říci, že svým vnitřním obsahem korespondují s dílem Edwarda Hoppera.

NOC

Nejedná se o jednotlivé obrazy spojené určitou tématikou, jako je tomu u jiných cyklů Ivany Lomové, ale o předem koncipovaný celek, o jakýsi obrazový pás připomínající film. Melancholické obrazy krajin jsou střídány s obrazy spící ženské tváře. Cyklus vznikal v době, kdy se Ivana Lomová zabývala analýzou snů a své vlastní sny si pravidelně zapisovala. Obrazy představují krajiny připomínající snové vize. Nejsou však pokusem o "překreslení" či "zobrazení" snů. Je tomu spíše naopak. Melancholické krajiny jsou projekty snů, jsou jakýmisi vysněnými sny za bílého dne, které však mohou do nočních snů autorky případně vstoupit.

PŘÍRODA

Zatím poslední práce Ivany Lomové je obrazový cyklus tropické a subtropické přírody, který vznikl v letech 2005-2006. Některé obrazy byly namalovány v Itálii, ale většina z nich byla inspirována pobytem v Guatemale - například Rio Dulce, 2006, Krajina s opicí, 2006, Odjez, 2006, Na louce, 2006. Autorka jakoby malovala tyto tropické krajiny v jakémsi opojení. Obrazy jsou prosyceny silnými smyslovými vjemy a prožitky, jsou prostoupeny úžasem nad tajuplností přírodního světa, údivem nad mohutností, silou a energií přírody.

Umělecká tvorba Ivany Lomové vykrystalizovala přibližně kolem roku 2000 do polohy ?objektivního realismu?. Věci jakoby vypovídaly sami za sebe, bez emocí, bez vášní (výjimkou jsou žluté portréty ženských tváří). Podobně jako detektiv zaznamenávající stopy událostí, sleduje Ivana Lomová ?život? a dává mu šanci promlouvat. Místo ?detektivní lupy? však používá fotografii. Vkládá mezi sebe a realitu fotografický snímek, která ji pomáhá věcně a objektivně realitu, která ji obklopuje, pozorovat. Ale při samotném malování obrazu je pro Ivanu Lomovou důležité, vrátit vyfotografované realitě to, co ji fotografie odňala - její skryté, neviditelné a nevědomé obsahy. Lze říci, že autorka foto snímek vždy určitým způsobem interpretuje a transponuje. Vynechává, vybírá a přidává. Přidává především své porozumění, své prožitky, své vzpomínky. Tak vzniká obraz, který vypovídá nejen hlouběji, přesněji a pravdivěji o předmětném světě nežli dokáže fotografie, ale který vypovídá především i o své autorce.

Ivana Lomová si uchovává, s výjimkou rané tvorby a některých romanticky laděných obrazů, věcnost a zdrženlivost ve svých výpovědích. Chce realistickými uměleckými prostředky vytvořit obyčejný obraz obyčejné skutečnosti. Tuto ?obyčejnost? nechává prostřednictvím svých obrazů promlouvat, dává ji ?ústa?. A ?obyčejnost? vypovídá tiše, nenápadně a velmi neobyčejně. Protože skutečnost je vždy neobyčejná.

V Praze, listopad, 2006

Milena Slavická
(katalog autorky, vydal KANT r. 2007; 30.11.1999)