Deset obrazů Ivany Lomové

Irenka

Luční cesta. Široko daleko nikdo není. Po cestě běží malé děvčátko. Odkud běží a kam není jasné. Irenka stále běží. Obraz existuje ve čtyřech versích. Na první Irenka utíká mezi luky letní krajinou, na modré, červené a žluté versi jakoby běžela zvláštní pustotou a skutečně, zvláště červený obraz připomíná některé záběry z Antonioniho filmu Červená pustina.

Naši

On ve žluté kravatě a černém saku. Sedí. Ona , pohled trochu ostražitý, v bílé blůzce a dlouhé tmavorudé sukni. Stojí. Postavy se nedotýkají ani gestem ani pohledem. A pak už jen prázdný žlutý prostor. Nic víc zde není. Obraz patří do série malované podle fotografií z rodinného alba, soudě podle názvu, jedná se o rodiče autorky. Avšak na typických fotografiích manželských párů je tomu naopak, on stojí a ona sedí. Toto malé narušení kánonu dodává obrazu neklid a tušení jakéhosi zvláštního příběhu.

Pod dekou

Sigmund Freud prý pokládal své pacienty na pohovku ve své ordinaci. Nenabízel jim židli a nevedl s nimi dialog. Ponechával pacientovi jeho osobní vnitřní prostor. Jeho monolog jen jemně modeloval svými občasnými dotazy. To proto, že v takové situaci se myšlenky a vzpomínky klidně a nenásilně uvolňují, stoupají na povrch, interiér duše zůstává chráněn, je ukryt jakoby pod dekou, a jen pootevřeným oknem je spojen s tím, co se děje tam, jinde, venku.

U okna

Na obraze vidíme známou ikonografii setkání konce a začátku života. Je častá na obrazech starých holandských mistrů, ale známe ji také z obrazu Otto Rungeho Prarodiče a děti nebo z obrazu Dominika Ghirlandaia dědeček a vnouče. Dědeček něžně chová vnoučka, cítí jeho něžné tělíčko, ale cítí také, vědomě či podvědomě, svůj blížící se konec, zatímco děťátko důvěřivě hledí oknem na svět: hle vše začíná! Na parapetu voní červený kvítek a za oknem je prázdnota.

Chicago

Amerika. Dálnice. Pouze jediné auto rychle projíždí a mizí v dálce. Na horizontu je několik standartních budov a několik standartních stromů. Země pokrytá asfaltem, šedá země, šedé nebe. Z hlediska žánru je obraz jakýmsi zvláštním zpochybněním krajinářství. Je to krajinomalba bez krajiny. Obraz přírody bez přírody.

Neděle odpoledne

Známá situace: typický obývací pokoj, konferenční stolek, stolní lampa, na poličkách pár knížek, ozdobné předměty, okrasný porcelán a sklo, za stolem sedí rodinná sešlost a návštěva, nejspíše příbuzní. Scéna připomíná ikonografii skupinového rodinného portrétu dobře známou opět především z holandského malířství. Jan Hanvicksz Steen nebo van Tilborgh rádi malovali scény z rodinného života ? staří, mladí a děti sedí kolem stolu plného jídla, kdosi přikládá do kamen, kdosi houpá děťátko. Ve smyslu žánru obraz připomíná i van Goghovi Jedlíky brambor. Žánr souhlasí, ale jinak je vše naopak. Na stole je popelník, kabelka a krabička sirek. Žádný intimní rodinný kruh kolem stolu, žádná vřelost. Ale obraz není ani depresivní, není zde osamění, tušení tragédie, negativní emoce, nic takového, naopak vše je zcela normální. Zvláštní spojení domácího poklidu a jemného odcizení. Obraz by se také mohl nazývat Doma.

Dětství

Podkladem a inspirací byla zjevně fotografie z  amerického pobytu. Bazén obklopený zdmi, za kterými lze zahlédnout nádherné horské panorama, slunce, modré nebe, bílá lehátka, několik odpočívajících.Uprostřed velké vodní plochy zcela osaměle plavoucí postavička holčičky. Ale její osamění opět nemá rozměr tragédie, existenciální vyhoštěnosti, ale jen jakési ?zapomenutosti?. Normální samota uprostřed ráje.

Vánoce

Stromeček, řetězy, kouličky, koupené nejspíše v Bílé labuti, vkusný károvaný ubrus, možná ze Slovanské jizby, pečlivě sklizený sektorový nábytek, čisto, vygruntováno a spousty úhledně zabalených dárků na parketách pod lakovaným stolkem. Žádný pocit bláznivé radosti až k zalknutí nebo tichého tajemství v atmosféře obrazu není. Spíše bez velkého sentimentu, věcně a řádně připravené Vánoce.

Na procházce

Rovněž tento obraz byl nejspíše malován podle fotografie z amerického pobytu. Pravděpodobně každá česká rodina má ve svém albu nějakou podobnou fotografii z výletu blízkých či vzdálených příbuzných řekněme na texaské farmě. Jako obvykle autorka při transkripci fotografie do media obrazu zvýraznila a potrhla ordinárnost výjevu ? typická skupinka pózující před objektivem, typické oblečení. Banální jsou snad i stromy a slunce. Banalita jakoby nabobtnává a šíří se celým prostorem obrazu. Není zde však ani záblesk ironie či kritiky. Je to prostě úplně normální krásný výlet.

Dítě uvnitř

Obličej jako z gumy, hlava téměř panenky, umělá pokožka, vysoké čelo, hladká, příliš hladká tvář. Zato oči hledí pozorně, jsou živé, příliš živé, dívají se bez ostychu, klidně, modré, příliš modré, pozorují přesně, bez předsudků, příliš přesně. Obraz je v mnohém ohledu unikátní. Mnozí lidé se domnívají, že uvnitř nich existuje, žije ještě ?jiný člověk?, avšak doposud se ho nikdo nepokusil zobrazit. Možná je to první pokus tohoto druhu.

Umělecká tvorba Ivany Lomové vykrystalizovala přibližně kolem roku 2000 do polohy ?téměř objektivního realismu?. Věci jakoby vypovídaly sami za sebe, bez emocionálních filtrů malířovy mysli, bez sentimentu, vášně či ironie. Jako detektiv zaznamenávající stopy událostí, sleduje Ivana Lomová ?fakta? a dává jim šanci promlouvat. Místo ?detektivní lupy? používá fotografii. Nejčastěji amatérskou z rodinných alb, nebo sama fotografuje již s úmyslem použít pak fotografii při vzniku obrazu. Fotografie nikdy nevytvoří ?celistvý obraz? události, člověka, předmětu, vždy pouze snímá vizuální vrstvu reality, jakoby sloupla pouze její viditelnou blánu. Fotoaparát může zachytit jen to, co se zračí na viditelném povrchu skutečnosti, například v gestech těla, ve výrazu tváře. Před kulatým skleněným okem objektivu se každý člověk stává figurou a podobné transformaci podléhají i věci, příroda i sám prostor. Pokud se nejedná o zvláštní případ umělecké fotografie, vše se ploští do své vizuální kůže. Realita fotografie je specifická a jiná nežli realita malovaného obrazu a pochopitelně obě jsou velmi jiné nežli žitá skutečnost. Umělci pracují s fotografií různě. Chuck Close nebo Malcolm Morley přemalovávali fotografii bod po bodu a touto prostou transformací chemického povrchu do hmoty barev měnily původní podobu i význam fotografie. Někteří umělci se snaží fotografii tzv. ?animovat?, ve smyslu vrátit fotografovaným věcem ?jejich duši?. Někteří používají fotografii pouze jako pomocný materiál, jako skicu. Ivana Lomová mezi sebe a své umělecké dílo vkládá fotografii zcela záměrně. Vědomě se snaží být v situaci ?západního domorodce?, který již dávno přestal vnímat svět bezprostředně, ale rozumí mu výhradně skrze fotografii či skrze média z ní odvozená. Ivana Lomová si tedy nejprve prohlíží svět na fotografii a svět, který ji zajímá, je obyčejný - běžná návštěva, běžní lidé, běžný výlet, běžné Vánoce. Tuto ?obyčejnost? pak nechává promlouvat ve svých obrazech, dává ji ?ústa?. A ?obyčejnost? vypovídá tiše, nenápadně a velmi neobyčejně. Vzhledem k výše popsané povaze fotografie Ivana Lomová chce vše to, co fotografie nemohla sejmout a předat, všechny skryté, utajované, neviditelné či nevědomé obsahy, vrátit do obrazů. Nepřemalovává fotografii, ale interpretuje ji. Transponuje fotografii ve svých obrazech barevně, vztahově, vynechává, vybírá a ještě navíc přidává své vlastní porozumění. Tak vzniká obraz vypovídající nejen hlouběji o událostech a faktech nežli dokáže fotografie, ale tento obraz navíc vypovídá i o samotné malířce. Taková je tedy povaha ? téměř objektivního realismu? Ivany Lomové.

Milena Slavická
(text k výstavě "Dítě Uvnitř"; 26.06.2003)