Dokud nás smrt nerozdělí

Ivana Lomová pozoruje svět jako pod zvětšovacím sklem, aby lépe vynikly jeho zvláštnosti včetně těch nejvšednějších. Nejdříve je zobrazovala nafouknuté do grotesky, zabydlené fantaskními příšerkami, civilní výjevy posouvala do ironicky deformované polohy. Před pár lety začala malovat obrazy podle starých rodinných fotek ze svého dětství i pozdějšího života. Malovala konkrétní osoby včetně sebe a svých nejbližších na scéně psychologického divadla života. Pak obrátila svůj postup zkoumání intimity a vnějšího obrazu naruby, jako předlohy zvolila reklamní, módní a ilustrační fotografie z magazínů životního stylu. A nyní předkládá obrazy, které vznikly na základě fotografií autorčiných přátel portrétovaných v jejich domácím prostředí.

V pozadí obrazů Ivany Lomové je vždy otázka po vztahu společenských normativních představ na jedné straně a skutečné žité reality na druhé straně. Tématem zatím poslední série obrazů, nazvané Dokud nás smrt nerozdělí, je vztahová podstata manželství mezi mužem a ženou. Vztah mezi portrétovanými osobami je podobně jako v klasické malbě vyjádřen pomocí ?obrazů v obraze?, které zde zastávají roli atributů symbolické nebo metaforické povahy: stylizovaná svatební fotografie nad postelí, pohled z okna do romanticky divoké krajiny, zarámované fotky z dávného rodinného alba, obraz od Edwarda Hoppera nad kanapem. Celou sérii rámuje šestý obraz, nazvaný prostě Manželé: nahá dvojice na travnatém břehu u vody, muž spokojeně spí stočený do klubíčka a žena hledí na horizont ? zda s touhou nebo obavami, nevíme, v každém případě však s klidnou pozorností toho, kdo je na stráži.

Fotografie je vždy stylizovanou reprezentací skutečnosti jako jakýkoli jiný obraz, ale ze své podstaty světelného otisku má s fyzickou realitou těsný vztah. Metoda přenosu fotografického obrazu do obrazu malovaného barvami na plátně umocňuje tázání po vztahu různých vrstev reality, protože sama je jen formulací téže otázky jinými prostředky v jiném prostředí. Obrazy jsou malované ručně, ale bez exhibice rukopisu a zručnosti, bez výrazných posunů, jakoby se malířka soustředila na co nejpřesnější převedení podoby z jednoho média do druhého. Na hladké ploše obrazu (svůdnost jeho povrchu je překvapivě společná olejomalbě i fotografii) jsou autorské zásahy na první pohled nenápadné a odehrávají se většinou v posunu barevnosti či potlačení detailů snímku v zájmu obrazové kompozice a pádnosti výrazu.

J

estliže se raná tvorba Ivany Lomové řadila k proudu české grotesky, v posledních zhruba desíti letech dozrála do osobité podoby metafyzického realismu. Humor a ironie jako nástroje ke zkoumání reality pro ni byly především filtrem, který jí umožňoval získat odstup. Ten se ukázal být neudržitelný, následovala léta ?omalovávání? vlastního života, která se nyní zúročují v novém vykročení k obecnějším tématům. Dnes můžeme východiska její tvorby klást do souvislostí se zlověstným civilismem Edwarda Hoppera, podivnou intimitou Balthuse, na dnešní české scéně se ocitá v blízkosti mrazivých příběhů Michala Pěchoučka, ale třeba i nepříjemně dojímavých fotografií a videoprací Mileny Dopitové. Hororové ?ticho před bouří? se promění v docela snesitelnou pravdu, když si uvědomíme jeho skutečnost.

Jana Tichá

Jana Tichá
(text k výstavě: " Dokud nás smrt nerozdělí",galerie České pojišŤovny, 2005; 15.09.2005)